Bezva akce, v pěti lidech. V pěti babách, abych byla přesná.

... a je to všechno zase zpátky, pryč je "uzavírající se kapitola", ne, je to pěkně otevřená kapitola, plná snění a vůbec takové jakési nostalgie nad něčím, co nemůže být, nad něčím, co v žádným případě není tak ideální, jak to teď  z téhle zprávy vyznívá, nad něčím, co v žádném případě nechci, ale je to mé, je to snílkovské a je to příjemné :) občas je prostě kolonka "nereálné" sympatičtější než kolonka "potenciální"

V otevřeném okně, doširoka otevřené oči, bezděky roztažená huba do širokýho úsměvu, otevřené napřažené dlaně a studené kapky vody, bombardující ty dlaně ledovou sprškou, drobnou ledovou masáží... Obličej obrácený k nebi a studené kapky, studící na víčkách a zubech...
Venku prší.
A já miluju, když prší...
Miluju, když v noci prší

Tmavá chodba, zbytky světla. Pět lidí i se mnou sedí na chodbě. Obličeje ozářené monitory. Zpitvořené pohledy, oči zaryté do monitoru, hra stínu na našich obličejích. Přízraky. Ano, v osm večer sedět ve škole. To dovedou jen přízraky.

co? pocit, že se zase něco láme. mezi alergií z rozkvetlých keřů a stromů se to na mě valí. tak uvidíme, jestli do 2 měsíců něco přijde. jsem nějaká moc vyrovnaná, nějaká - nějaká plná pocitu, že je zase ve vzduchu kolem mě změna.

doufejme, že bude pozitivnější než ta loňská dubnová;)

... a snění a snění a snění
čtvrtek, čtvrtek, snad už to konečně vyjde, MUSÍÍÍÍ...
ne, že bych to jinak nepřežila, ale rozhodně budu šťastnější a... a... a.... ááááááááááá ať je čtvrtek!!!
to i celá šťatná odprezentuju tu debilní seminárku v sedm ráno a napíšu si test z operací v půl jedný, jen když to vyjde, JEN KDYŽ TO VYJDE!
uhmmmmmm...

Ukrutná chuť na cigáro... na Red & White... help...

Štěstí... subjektivní pocit vznášení se kdesi, po kterém logicky následuje pád. subjektivní pocit chvilkového opojení. Ale litovat? nikdy.
Jen kdyby mi jeden dotyčný nekazil i to drobný štěstí, který si užívám, sama, uvnitř... asi poputuje do ignoru. nemám na něj žaludek, nervy a už vůbec ne náladu.

Hledala jsem nějakou slušnou krabičku na řetízek, a co jsem místo krabičky neobjevila? Meoskop!

Chci být silná. Nebýt věčně tou, která se potřebuje k někomu choulit, ale být občas i tou, která tu otevřenou náruč k choulení nabídne.
Nechci toho snad tolik. Chci trochu nějaký tý duševní síly.
Umět zvednout hlavu, usmát se na ten svět, narovnat se, zavřít oči a ustát ty poryvy větru. Nezhroutit se jako domeček z karet.
Dokážu to. MUSÍM. Nechci být věčně tou chudinkou.