Už je to všechno v kolejích, kde to být má. Škola, povinnosti, podzim, nyní i přivydělávání si penízků, a snad zase brzo nastane moje neoblíbená nestíhačka, kdy budu hystericky na všechny křičet a budu si škubat vlasy, protože nebudu nic stíhat a času bude proklatě málo. A já se na to proklatě těším:) Trošku vysokoškolského sebetrýznění ještě nikoho nezabilo, nikomu neublížilo - kor u nás na škole

A konečně mám pocit, že dělám něco užitečného a smysluplného. Možná nejsem až takový lempl, jak se může zdát:) A co z toho vyplývá? Není čas na vysedávání u netu, není nálada na plození smysluplných i nesmysluplných článků... a asi je to tak lepší:)

A teď... už mi tu tluče učení na dveře. Vím, jsem divná, mám za sebou teprv první týden školy, ale zas... učení se nesmí v žádném případě podceňovat;)

takže - tenhle smaj to vyjádří nejlíp: ano, milá zlatá bichle, jdu na tebe:D jdu se s tebou poprat:)

Škole zdar!

Tak ale dneska jsem už to "štěstí" vidět smrtelnou bouračku měla.

Černovlasej hubenej kluk ležel pod černou plachtou. Nezakrývala ho celého, okolo policie a asi i záchranka (nevím, vytřeštěně jsem zírala na černou plachtu a na to tělo pod ní), čekali už zřejmě na havrany. A o kus dál se válela rozflákaná motorka... Ano, průjezd vesnicí, kde je povolená sedmdesátka. Určitě nejel sedmdesát... ta rovinka tam láká... Budou tam už vyjetý koleje. Náklaďáků a kamionů tudy jezdí víc než dost.

Kluk už domů nedorazí. Někde ho čekají rodiče, kamarádi, přítelkyně...

Nedočkají se...

A já málem hodila šavli.

Telefon. Dvacetiminutový hovor. Knedlík v krku, ale ne za sebe, ale za ni. Aby se netrápila. A velká úleva, když po další hodině vím, že jí je líp.

Řídila jsem dneska citroenka, veleúspěšně rasovala spojku a dávala mu, chudáčikovi malýmu, na křižovatkách při rozjezdech zabrat, dařilo se mi poměrně slušně, na to, co většinou předvádím, spokojená jsem se sebou byla. Ovšem jen do chvíle, než jsem na křižovatce spatřila na zemi něco, co mi prostě zmrazilo krev v žilách i tepnách.

Přátelství ženy se vždycky blíží lásce.

Georg Moore

V klídku si tak sedím v parčíku... ne u nás ve městě, udělala jsem si drobný nakupovací výlet vláčkem (proč jsem jenom nakonec nic nekoupila???:D), v jakémsi pro mě neznámém, ale sympatickém parčíku. Kolem pěkně vyvedené fontány v poměrně širokém půlkruhu lavičky, hezky usazené do stínu pod stromy, no prostě místo jako stvořené k tomu, abych si sedla, vytáhla svůj oblíbený Koktejl a začetla se.

Brigáda při škole.
Získání praxe, ať už jakékoliv. bude co psát do životopisu. O=)
Dva nebo čtyři roky školy (podle toho, jak se zadaří), pak práce.