Jen jsem ten autobus viděla, bylo mi jasný, že to bude průšvih. Taky že jo. Přijel totiž Vibrouš.

...když vás střeva zraděj v naprosto tichý místnosti, respektive chodbě, přes kterou procházej tři kluci, a do naprostýho ticha se ozve neutišitelný zvuk z vašich útrob... ten pocit, kdy si připadáte jako naprostý magor, a ten jejich pohled, jestli to jako myslíte vážně...

...a stále stejně...

Dneska jen krátce. Jen obrazem - nemám náladu psát, nemám náladu na nic. dnešek není dobrej den. ani to jídlo nebylo nic moc, rejže je prostě rejže. jenže doma nebyla a byla jsem líná pro ni jít. tak zas někdy příště:))

To jim tu reklamu i veleráda udělám, no tak tohle mě dostalo, to si sem prostě musím schovat, to nesmí být zapomenuto :D

ehm...

Ano, Leni, žádný rychlík. Pendolino. řítím se do toho. Nezastavujeme, máme zpoždění. Ráno moudřejší večera. Ale večer je hezčí, leccos schová pod rouškou tmy...

Anooo, éra starých písniček je tady...

Chci být silná. Nebýt věčně tou, která se potřebuje k někomu choulit, ale být občas i tou, která tu otevřenou náruč k choulení nabídne.
Nechci toho snad tolik. Chci trochu nějaký tý duševní síly.
Umět zvednout hlavu, usmát se na ten svět, narovnat se, zavřít oči a ustát ty poryvy větru. Nezhroutit se jako domeček z karet.
Dokážu to. MUSÍM. Nechci být věčně tou chudinkou.

Dnešní den nebyl na vaření šťastný.